Temným závojem je zahaleno údobí druhé světové války. Jestliže německý kronikář vítá scelení německé Říše a zapojení obce Bedřichova s jeho převážně německým obyvatelstvem do velké rodiny Vůdce Adolfa Hitlera, je povzdech několika málo nynějších starousedlíků velkým kontrastem s tehdejším nadšeným halasem, který doléhal až na Bedřichov. Válka sice nešla přímo tudy krajem – jen pár okrajových výstřelů zasáhlo až v pětačtyřicátém bedřichovský kostelík a trochu pošramotilo omítku. Ale narukovali všichni muži jen trochu schopní, naposled i sedmnáctiletí hoši. Není spočítáno, kolik se jich vrátilo. Málo. Nezjistíme také osudy německých soudruhů, před válkou členů komunistické strany. Sama německá kronika udává, že ve volbách v roce 1927 získali komunisté v obci plných šest mandátů a byli vedoucí složkou v politickém životě obce. Přece nemohli být potom ze všech nacisté. Z koncentračního tábora se vrátil jeden, jak je známo. Ale po válce odešel se svou rodinou a ještě několika prokazatelnými antifašisty do východního pásma Německa, kde se aktivně účastnil ve významném postavení pozdějšího budování nového socialistického státu. Po válce bylo u nás vysídleno na dva a půl milionů Němců. Byli mezi nimi i Bedřichovští. Zase nevíme přesný počet. Zůstalo jen několik rodin, většinou ze smíšených manželství. Antifašisté, kteří si mohli vzít sebou veškerý movitý majetek, odešli všichni do východního pásma Německa, nynější NDR a někteří přijedou občas do Bedřichova na návštěvu (jmenujme alespoň paní Fotrovou (?), vdovou po bedřichovském řídícím učiteli a autoru podstatné části německé kroniky).

Osvobození pohraničí v květnu roku 1945 neprobudilo život Bedřichova rázem z válečné letargie jásotem, který sem doléhal jen jakoby ozvěnou z doleních míst a vzdálené Prahy. Sovětský voják – osvoboditel postával v malém hloučku až dole na rýnovické křižovatce a stanici elektrické dráhy na Janov. Sem nahoru přišli první čeští turisté porozhlédnout se z Královské výšiny na milovaný kraj, očima přitáhnout si znovu nabyté Krkonoše, vidět Ještěd zase jako na dlani a daleko až k Troskám do mlžné roviny se dívat s hřejivým pocitem v srdci. Ale pro samotnou obec to nebyla lehká doba. Za nocí sem vpadaly tlupy motorizovaných „zlatokopů“, jak se tehdy říkalo těm krátkodobým novoosídlencům v pohraničí. A rabovalo se, co se dalo. Tady v horách to sice nebylo zrovna zlato, ale mnoho pozoruhodných věcí se ztratilo a hlavně bylo poničeno. Bedřichov zůstává tehdy postaru součástí libereckého okresu a Liberec je sídlem kraje. Když se přehnala vlna raubířských výprav a lesy se vyčistily od skrývajících se „vervolfů“ – zběhů poražené německé armády, nastalo vysídlování Němců a přidělování německého majetku. A zase se tu dělaly chyby. Často nebylo měřítkem, zda starousedlík byl prokazatelně antifašistou, ale jak komu se zalíbila chalupa na budoucí rekreaci. Toto řízení neprobíhali ani v obci Bedřichově klidně. Ze strany jablonecké přišel vpád Slováků do hor. Hlavně od chudé Oravy. Vedl je do českého pohraničí hlad po půdě, po vlastní střeše nad hlavou. Ale tady nahoře stačilo se jen porozhlédnout a nebylo to ono, co hledali. Usadili se potom nížeji v Hraničné, Loučné. Průmyslový Janov se snažil oživit práci se sklem. Nastala doba neblahého správcování, které učinil konec teprve rok osmačtyřicátý radikálním znárodněním. V Bedřichově se někdejší provozovny již většinou neoživily. Bylo tu před válkou 12 brusíren, řada mačkáren skla, 5 pil, mlýn, přádelna.

Nastává úplná hospodářská přeměna tohoto vysoko položeného osídlení Jizerských hor v oblast vysloveně rekreační. Větší chalupy a usedlosti okupují vnitrozemské podniky, dominantní chaty organizace – někdejší Webrovka se přejmenovává na chatu Julia Fučíka, národního hrdiny. Po revoluci na čas slouží severočeské odbočce Svazu čs. novinářů. Chata na Královské výšině je až do šedesátých let přístupna veřejnosti jako turistický objekt, stejně tak Stalinova chata, později Hašlerova, pojmenovaná po známém českém písničkáři. Po roce všeobecného znárodnění ujímá se organizování rekreace Revoluční odborové hnutí. Po Fučíkově chatě ztrácí povahu horského turistického pohostinství také Královka, zabírá ji pouze pro své členy ROH vydavatelství Práce v Praze. Volná pro veřejnost zůstává jen skromná Lesní chata. Ze 14 někdejších bedřichovských hostinců je jen na čas ještě Koruna a starý dodnes ošumělý Lidový dům. Nejpozoruhodnější architekturou celých Jizerských hor, dřevěný lesní zámeček na Nové louce na katastru obce Bedřichova, zabírá hned po osvobození lesní správa. V té době je vnitřní zařízení ještě dochováno kupodivu v takřka původní podobě – pokoje zařízené v různých dobových stylech. Před válkou sloužil zámeček jako reprezentační horské sídlo presidentské kanceláře – ještě po válce se drželo lidové přejmenování Nové louky na „Šámalku“ ač mnozí z nově příchozích už nevěděli, že to bylo po někdejším kancléři Šámalovi z předmnichovské republiky. Dokonce se zámeček těsně před válkou měl restaurovat pro samotného presidenta. Ale k tomu vzhledem k událostem v r. 1938 nedošlo. Podle kroniky bedřichovské školy v roce 1960 byla krásná dřevěná stavba ohrožena vzniknuvším tam požárem. Vznikl od neopatrného topení a podařilo se jej utlumit. Na horskou službu, která začala poměrně brzy a obětavě v Jizerských horách fungovat, zbyl na bedřichovském území kristiánovský „Fuchsloch“, roubené stavení, kterému zůstalo pojmenování Liščí bouda, kde nalezlo své umístění také sklářské muzeum.

Správu obce přejímá Místní národní výbor v čele s předsedou a sídlí dodnes v rázovitém dřevěném stavení někdejšího obecního úřadu při hlavní bedřichovské silniční tepně. Důležitým centrem života Bedřichova zvláště po stránce kulturní je škola. Ve školním roce 1946/47 (jak udává školní kronika – částečný pramen nynějších dodatečných zápisů) byla opravena a z jednotřídky se stává dvojtřídka. Zakrátko však klesl počet žáků jen na 23 a druhá třída musela být zrušena. Slavil se tehdy ještě T. G. Masaryk, ale také už Velká říjnová socialistická revoluce, škola byla pořadatelkou květnových oslav 5. a 9. V. 1947, Bedřichovem šel průvod, pálila se hranice, konala se slavnostní akademie. O prázdninách žila škola ruchem feriální osady z Prahy. V pozdějších letech zřejmě ubylo stálých bedřichovských obyvatel a ve školním roce 54/55 je to pořád jen jednotřídka. Sled oslav se rozhojnil, slavil se Mezinárodní den žen, Den horníků, Den znárodnění, Měsíc československo-sovětského přátelství, J. V. Stalin, Klement Gottwald vedle vžitých již květnových oslav, zahajovaných Svátkem práce 1. máje. Událostí byla návštěva kandidáta Národního shromáždění za Liberecký kraj ministra Václava Kopeckého, kterého Bedřichov vítal v Lidovém domě. I v Bedřichově děti nacvičovaly na I. Celostátní spartakiádu. Školní kronika si všímá i povětrnostní situace v průběhu roku a hlavně typických výkyvů. V roce 1956 to byly pětadvaceti stupňové mrazy, v roce 1957 polární záře na Bedřichově obzvláště krásně viditelná. Ten rok se přehnalo přes ves krupobití, deseticentimetrová vrstva krup v průměru až dva centimetry zůstala ležet a poničila střechy. V 58. roce se jela přes Novou louku mezinárodní šestidenní motocyklová soutěž, které se účastnila řada zahraničních závodníků. V noci ze 3. na 4. června se strhla velká průtrž mračen, rozvodnila se bedřichovská Nisa, strhala můstky, poškodila domy a vody spadlo tolik, že z cest se staly řeky. Na jaře roku 1959 se započalo s úpravou bedřichovského koupaliště. Turistickému ruchu posloužila budova Koruny, upravená na noclehárnu.

Z května 1961 je zápis o započaté stavbě nového kravína, který počítá s ustájením 70 kusů hovězího dobytka. JZD bylo v Bedřichově založeno již v roce 1955. Z té doby jsou také pokusy o oživení pastvinářství. Pomýšlelo se i na velkorysý chov ovcí. Byly tu však i kruté nezdary, když jednoho rána už z podzimu ovce nevstaly, že měly omrzlé nohy. S pastvinářstvím se vážně počítalo pro celou oblast Jizerských hor po roce 1948, kdy odpadly západní zahraniční trhy jablonecké bižuterie a nastal pokles v této výrobě. Hory však již nikdy nebyly schopny se stát bohatým přínosem živočišné výrobě jako kdysi, kdy v bedřichovských selských usedlostech se chovalo mnoho kvalitních kusů.

Z nejvýznamnějších událostí těchto let je připojení Bedřichova k jabloneckému okresu roku 1960. Došlo k tomu v důsledku zrušení kraje Liberec, zřízení rozlehlé oblasti Severočeského kraje s centrem v Ústí n. L. V rámci těchto přeměn se posouvaly obce z jednotlivých okresů. Někdejší sounáležitost Bedřichova s Libercem připomíná dodnes odlišná úprava hlavní silniční trasy – Liberec asfaltoval, Jablonec dláždil. Přeměna se ovšem dotýkala mnoha stránek života Bedřichova. Historicky a kulturním vývojem byl Bedřichov odedávna spjat s Libercem. Směr zájmů obživy šel však v poslední době více na Jablonec. Vážit by se dalo i ještě mnoho jiného. Pro Liberec byla bedřichovská oblast významnou jako největší rekreační středisko. Pro Jablonec je jen okrajovou mezi celou řadou jiných a významnějších, jako je třeba krkonošský Harrachov. A zaznamenejme ještě hlas lidu, který se kloní přecejen pořád převahou k Liberci. Hranice však pomalu mizí a nastupuje vzájemná spolupráce, jak v následujících letech uvidíme zvláště při organizaci velkých sportovních podniků v Jizerských horách.

Léta šedesátá a celé následující desetiletí mají ten jednoznačný charakter, že Bedřichov se stává obcí už vysloveně rekreační. Stavení jsou tu k dostání ještě za poměrně nízkou cenu, příliš snadno a rychle se mění majitelé ke škodě vzhledu budov, málo se dbá, aby nová chatařská zástavba architektonicky ladila s krajinou, budovy méně vhodné pro rekreaci nezadržitelně pustnou a stávají se z nich ostudné ruiny, porážejí se bez svolení stromy. Jablonecký okres se stará o tyto oblasti a snaží se působit především výchovně. Kulturní správa ONV pořádá soutěže o vzorně udržovaný rekreační objekt, v přednáškách v tiskových materiálech odborní pracovníci – památkáři poučují a dávají i praktické rady, jak zachovat stylovou čistotu rázovitých horských oblastí. Co je to ale platné, když se i na Bedřichově těžko shání tesař, truhlář, který by udělal zrovna takové okno jako bylo to staré. Většinou se zasazují typizované rámy, střechy se pokrývají plechem, chatky vlnitou krytinou a zvláště v hoření části Bedřichova směrem na Černou Nisu rostou jako houby po dešti.

Bedřichov se stává proslulým zimním střediskem. Jezdí tu lyžařský vlek, střídají se turnusy cvičných kurzů. Rozkřikla se popularita Černé Nisy a kolem přehrady se hledají místa, kde prý je nejintensivnější ultrafialové záření v celé Evropě. Ještědskému pohoří ubyla chocholka chaty, která v roce 1962 vyhořela. Na celé čtyři roky je tento výhled najednou změněn a Ještědu jakoby něco chybělo. Teprve v šestašedesátém roce se na vrcholu zvedá štíhlý dřík budoucí hypermoderní stavby a jako prst ční do horizontu bedřichovských výhledů v tuto stranu. V roce 1965 dojezdila rychnovská elektrika. Kolejová doprava byla nahrazena rychlejšími autobusy a Bedřichovu se tak dostává přímého spojení od vlaků v Rychnově. Zavedení volných sobot r. 1966 zvětšuje příliv rekreantů.

Událostí pro Bedřichov, hodnou pozoru a hlavně ocenění, je zřízení sklářského muzea na Kristiánově, které bylo otevřeno r. 1965 v pěkně upraveném a přímo jedinečném přírodním areálu. Jeho existence byla uvedena ve známost propagační publikací s nástinem historie Kristiánova a obrázky tohoto krásného koutu. Rok před tím byla obnovena pro Horskou službu zachovalá chalupa starého sklářského sídliště, hutní hospoda Liščí bouda. Pracovníci Muzea skla a bižuterie v Jablonci n. N. v ní vybudovali rázovitou výstavní místnost, kam snesli ukázky někdejší sklářské zdejší výroby. Je tu i pozoruhodný model staré kristiánovské sklárny celý sestavený z dřívek. Kroky turistů, kteří se tu zastaví, vedou i na lesní hřbitůvek, kde pod honosnými náhrobky odpočívají příslušníci rozvětvené rodiny zakladatele sklárny Jana Leopolda Riedla, ale také skláři, lesní dělníci. Na kamenném valu, který tvořil přírodní základ zmizelé sklárny, zasadili jablonečtí muzejníci desku s nápisem: Na paměť tvůrců sklářského díla v Kristiánově 1775 – 1887. Jako němý svědek starých časů stojí zde i nádherný smrk, třicet metrů vysoký. Pod ním se fotografovávaly děti kristiánovské školičky na ukončení školního roku. V době založení sklářského muzea žila ještě ve Mšeně pamětnice těchto časů a dovedla pěkně vyprávět o rušném životě kolem sklárny na Kristiánově. Jmenovala se Marie Blaschková. U stavení muzea, takto vzorně zachovaného a sloužícího jako velmi lákavý bod jizerskohorské turistiky, každým rokem něco krásného kvete. Dlouho do pozdního léta se v chráněné kotlině udrží kopretiny, bohatě kvetou ostrožky a celá řada jiných kvítků. Je to i studánka s výbornou vodou a po čas správcování staré paní Vogelové se tu podávala i káva k pohovoru se zasvěcenou průvodkyní Kristiánovem. A také obětavou – chodila takřka po deset let na Kristiánov z Jablonce za každého počasí s baťohem na zádech, v zimě na lyžích až do svých pětasedmdesáti let.

Zasloužilých a s Bedřichovem spjatých jmen je ovšem celá řada a jmenujme alespoň několik: Ph dr. Stanislav Urban a dr. Václav Lukáš z Muzea skla a bižuterie v Jablonci n. N., oba vědečtí pracovníci v oboru historie sklářství, publicisté, kteří se zasloužili o přiblížení staré krásné tradice zdejší výroby novému českému obyvatelstvu kraje, RNDr. Miloslav Nevrlý, liberecký přírodovědec, autor knížek o Jizerských horách, v nichž Bedřichov je velmi častým jménem v rejstříku.

Do roku 1966 přináleží záznam neobvykle silné větrné smršti, která způsobila nenahraditelné škody na lesních porostech. Už v polovině ledna poničila mnoho sněhová vánice, ale nejtragičtější byla říjnová smršť. Napočítalo se 100 000 kub. m. zničeného dřeva a co bylo zvláště zlé, že vzaly za své leckde i unikátní porosty. Rok nato přišla sněhová kalamita největší za posledních deset let. Pro tento 67. rok je charakteristické také prudké střídání teplot. V říjnu bylo ráno na Bedřichově pod nulou a ve dne vystoupila teplota až na 15 stupňů.

Dnem 1. ledna 1968 nabývá platnosti vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. A toto se dotýká Bedřichova velmi úzce, protože hranice oblasti jde přes celou rozlohu obce. MNV se tu může ve svém rozhodování konečně opřít o sám zákon. Stejně tak je podepřeno i úsilí dobrovolných ochranářů přírody. Vytyčena byla i hranice mezi klidovou a pobytovou rekreací. Veřejné publikování jednotlivých článků, kterého se ujímá pro ONV v Jablonci n. N. i sám MNV v Bedřichově v propagačních tiscích, se ovšem o několik let opozďuje. V místech chráněné oblasti, a to nejen v Bedřichově, není také hned naprostá důslednost v dodržování přesně vytýčených ustanovení. Tak hlavně v rozbujelé chatařské zástavbě se napáchalo ještě dosti omylů.

Dne 30. března se konala na Hradě v Praze volba presidenta Československé republiky a zvolen byl armádní generál soudruh Ludvík Svoboda. Pro Bedřichov nebyl osobností neznámou. Bedřichovští ho občas vídali mezi sebou, jak i za nečasu chodí po horách v mongomráku, ošumělém plášti do deště, nebo v zimě na lyžích. V den volby bylo panu presidentovi sedmdesát tři let. Jeho domek v Janově čp. 303 se změnil v řádnou honosnou presidentskou rezidenci. Trochu se upravovalo – vzpomínají na to i bedřichovští mládežníci, jak pomáhali za věnec buřtů.

V roce 1968 je i s životem Bedřichova spjat historický okamžik vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území naší republiky v měsíci srpnu. Jabloneckého okresu se dotkl jen okrajově, ale důsledky pochopitelně ovlivnily vývoj zvláště veřejných věcí a samotné správy obce i v Bedřichově.

Toho roku ubylo zahraničních návštěv v Jizerských horách. V čase honů, které jindy zvláště byly lákadlem, musel nastoupit lesní personál, aby sám vyřadil odstřelem přespočetné kusy.

V sedmdesátých letech se dotýká Bedřichova všeobecný nářek nad osudem lesních porostů v Jizerských horách. Nejsou to jen přírodní kalamity, jejichž důsledky není v možnosti lesních správ průběžně odstraňovat. Chybějí pracovníci, příležitostné brigády nestačí. Ani v Bedřichově není už mnoho dřevařů z povolání jako kdysi. Řídkým zjevem je už kůň a moderní technika všude nemůže. Ale daleko hrozivější než všechny větry a vánice, smršti a přírodní kalamity je soustavný přílet a dopad popílku nově budovaných energetických a průmyslových závodů na území našich blízkých sousedů NDR a Polska. Kapacita exhalací stoupá natolik, že se v těchto letech hranice zásahu posunula přes celou náhorní plošinu Jizerských hor. Není tedy vyloučeno, že dolet popílku v budoucnu zasáhne i lesy nad samotným Bedřichovem.

Na závěr těchto let ještě stručná bibliografie význačnějších tisků, dotýkajících se Bedřichova: V roce 1965 vyšla knížka PhDr. Stanislava Urbana „Dole hučí Kamenice“ s ilustracemi jabloneckého akad. Malíře Viktora Vorlíčka. Autor v ní vystopovává souběžně po toku naší řeky první kroky průmyslových podniků, růst a kapitalistickou rozpínavost jejich závodů. Horní tok Kamenice to je i Bedřichov a zajímavé rodové historie zdejších sklářů. V následujícím roce začíná vycházet representační publikace jabloneckého Muzea skla a bižuterie „Ars vitraria“ jako sborník vědeckých studií. První číslo je převážně vyplněno sklářskou a bižuterní tématikou. Druhé číslo z r. 67 přináší stať přímo se dotýkající Bedřichova. Dr. Urban v ní píše o Riedelově huti na Nové louce s plně vyčerpávající historií rodu, který tak silně ovlivnil sklářské podnikání v našich horách. V roce 1969 vychází publikace RNDr. Miloslava Nevrlého, pracovníka Severočeského muzea v Liberci o přírodě Jizerských hor. Ze stejného pracoviště je PhDr. Josef Scheybal a jeho „Památky Jablonecka“ jsou bohatou snůškou překrásných dokumentárních fotografií a vlastních kreseb rázovité architektury a dosud uchráněných povětšině lidových plastik. Bedřichov je tu zastoupen svých pozoruhodným lesním zámečkem na Nové louce. Representační kniha vyšla v r. 71 ze Severočeského nakladatelství v Ústí n. L. s názvem „Jizerské hory“. Má bohatou obrazovou část a její posláním je, aby noví obyvatelé rekreační oblasti měli v ní prostředníka ke navázání vztahu ke krajině, kde tráví chvíle oddechu.